sobota 16. listopadu 2013

Poprvé v roli „modelky“

                                                                                      

Mé malé módní faux pas


Vždycky jsem měla slabost pro princezny. Už coby předškolačku mě notně přitahoval tehdy ještě neopravený mnichovohradišťský zámek, kam nás babička s železnou pravidelností vodila na procházky. A já si navzdory oprýskané omítce (anebo možná právě díky ní) představovala, jak se na chodbách procházely dámy v krásných šatech…  Že se mi v dospělosti splní sen a já si budu smět vyzkoušet barokní či secesní róbu, jsem v dobách svých holčičích let opravdu netušila. A už vůbec by mě nenapadlo, že bych si v takovém oděvu mohla stoupnout na předváděcí molo. Když se však taková možnost letos v létě objevila, neváhala jsem ani minutu a téměř bez rozmyslu kývla.

Svého rozhodnutí předvádět na zámku Sychrov historické šaty opravdu nelituji, ačkoli musím říci, že mé představy o tom, jak to na módních přehlídkách chodí, byly – mírně řečeno – idealistické.

Naše vystoupení byla dvě – odpolední a večerní. Během dopoledne jsme si měli nacvičit choreografii a přiblížit svůj vzhled dobám nedávno i dávno minulým. O tom, že učesat mé jemné vlasy nebude nic lehkého, jsme se s Veronikou, které tímto děkuji za trpělivost, přesvědčily záhy. V její péči jsem strávila téměř hodinu, zatímco jiné dívky byly učesány během několika minut. Laku se na mě spotřebovalo opravdu nemálo, výsledek však stál za to! S hlavou plnou kudrlinek jsem se s výrazným zpožděním pustila do nacvičování toho malého představení. Čas ubíhal velmi rychle a já ani nestačila dostat strach… 

Prvně jsem začala být nervózní hodinu před zahájením přehlídky, kdy jsem nabyla jistoty, že v místnosti postává víc dívek nenalíčených než těch, které paní vizážistka už zkrášlila. Doslova za pět minut půl třetí, tedy několik málo okamžiků před samotnou přehlídkou, jsme byly všechny načesané, nalíčené a oblečené. Pak přišly poslední pohledy do scénáře (nezapomenu, co mám na pódiu dělat?) a poslední domlouvání s ostatními.

A už nastala chvíle, kdy jsem vyšla ze dveří a ocitla se před očima diváků! Ačkoli jsem zvyklá před lidmi vystupovat a nepatřím k trémistům, cítila jsem, jak je můj úsměv křečovitý. Trvalo to však jen chvilku. Možná pomohla oslepující světla reflektorů, možná pocit sounáležitosti ve chvíli, kdy jsem se po koberci neprocházela sama, a brzy jsem nabyla ztracenou sebedůvěru. Dvakrát jsem se prošla po koberci v šatech ve stylu 40. let 20. století a za dveřmi v naší improvizované šatně je ze sebe rychle svlékla. Nyní jsem měla mít šaty barokní, v modré barvě.

Času do mého druhého vystoupení zbývalo dost, docela jsem se těšila, že si to tentokrát užiju bez větší nervozity. Jaké však bylo mé překvapení, když „šéfová“ Hanka zvolala: „Co to máš na sobě?!“ – V té rychlosti, kdy se mi honilo hlavou všechno možné, jsem já, vystudovaná historička, zaměnila šaty barokní za rokokové. Samozřejmě jsem je ze sebe začala okamžitě svlékat. To jsem však dělat neměla. Ačkoli šněrovačka na mých zádech byla téměř povolená, Hanka mě do šatů zašněrovala zpátky – nebylo cesty zpět. Abych tomu nasadila korunu, vycpala jsem šaty v oblasti svého pozadí tzv. „rohlíkem“ (vatovým kruhem), a ne spodnicí, jak by to bývalo bylo správně. A tak mě spatřili i diváci. Celá popletená jsem si na schodech sukni přišlápla a mohu jen doufat, že to nevidělo příliš mnoho jedinců.

I když jsem se dopustila tohoto malého módního i historického faux pas, měla jsem z celého dne skvělý pocit. Vždyť atmosféra byla neopakovatelná! A také proto, že večer už se nic podobného nezopakovalo, jsem se zúčastnila další podobné akce v Kladně, o které Vám brzy možná rovněž něco napíšu.:-)

Žádné komentáře:

Okomentovat