pondělí 11. ledna 2016

Jeden kousek prádla, mnoho názvů 

aneb co skrýval prádelník

Kalhotky, spoďáry, spodky,  gaťky, krajky, bombers, bombarďáky, nohavičky

To je pouze část   jmen   pro jeden,  v dnešní době nepatrný,  kousek spodního prádla. Některá pojmenování jsou specifická pro určitou oblast,  jiná   se používají běžně.   Občas  je to názvosloví  legrace. Například  mě jednou zmátla kamarádka,  původem od Nového Jičína,  když mi v obchodním centru  řekla,  že se jdeme  podívat na krajky.  Zamířila jsem do galanterie, ale kamarádka mě pobaveně  odvedla do oddělení spodního prádla.  Od  od té doby vím, že u nich doma se krásné  spodní  prádlo nazývá krajky,  to běžné pak spodní kalhotky.  

Dnes si neumíme představit prádelník bez  hromádky spodních kalhotek. Šít si  kalhotky doma, vyšívat je, uvádět je do seznamu  výbavy nevěsty nebo dokonce do závěti, tak to je pro nás nepochopitelné. Jít takzvaně naostro, bez kalhotek, to v parném létě dokáží jen ty nejodvážnější. A přeci není to tak dávno, co  vše  výše uvedené,  bylo zcela běžné.  Přehlídky dobového spodního prádla jsou součásti našich módních show,  v přehlídkové šatně se skrývá proutěný   kufr plný originálů a replik dobového prádla.

Antika řešila spodní prádlo ovinutím plátna v intimních partiích, tento způsob se během času postupně vytrácel, ženy nosily pod šaty pouze dlouhou košili, majetnější pak spodničky a punčochy přichycené stuhami.  Ještě v baroku,  dlouhé spodní kalhoty oblékaly ženy pouze při jízdě na koni, případ  starší a nemocné.  Oblékat kalhoty, včetně spodních,  se prostě pro ženu považovalo za neslušné.  Stejné to bylo u holčiček. Spodní kalhotky v druhé polovině 18. století začal paradoxně prosazovat muž,  propagátor přirozené výchovy, francouzský  filosof Jean Jaccques  Rouseau. Obhajoval svou tézi tím,  že dívky mají právo běhat a hrát si bez ze strachu, že se jim vyhrne sukýnka a ukáže se to, co mělo podle tehdejší morálky zůstat skryto. Až  návrat krinolíny   v  19. století přinesl spodní kalhotky do běžné výbavy žen. Byly dlouhé, sahaly téměř ke kotníkům, většinou plátěné, zdobené výšivkami, včetně monogramu, v rozkroku měly nesešitý šev, to aby se zjednodušilo vykonávání malé potřeby.  Spodní prádlo se šilo většinou  doma Bohaté ženy si dávaly šit prádlo ke švadleně. Hromádka  spodních kalhot byla  součást výbavy nevěsty.   Z dochovaných zásob plátna, stuh a krajek po předcích, byly zhotovený repliky  spodních kalhot, které tvoří součást našich přehlídek.

 

Začátek 20. století do módy přinesl  kalhotky spojené s košilkou. Nohavice se mírně zkrátily.


Stále se šily  "kalhotky s průvanem", neboli   s nezbytným rozparkem v rozkroku,  jak dokazuji ručně šité kalhotky z batistu, které se dochovaly  na půdě  statku  v obci Sezemice.

 
 Za povšimnutí stojí vypracování kalhotek, jsou sešity z mnoha dílů, pravděpodobně z odstřižků.
 

Z dalšího statku v Sezemicích pocházejí plátěné kalhotky z 20. let 20.století, které  jsou již  sešity  v rozkroku. Jsou také více tvarované na tělo, přesto délkou dosahovaly do poloviny stehen. 



Dolní kraj mají zdoben sámky a obháčkováním.

S objevem trikotýnu, později  nylonu, u nás silonu, se  spodní prádlo stalo  běžnou části konfekce.   Poslední ukázkou z naší přehlídkové šatny jsou kalhotky z 50. let 20. století. Konfekční výrobek z tuhého umělého materiálu svým tvarem spíše připomíná plenkové kalhotky, ale velikosti  se blíží podobě dnešního prádla.


Historie spodního prádla  je zajímavá, a pokud chcete vědět a vidět  více,  naplánujte si výlet na zámek Sychrov 19. června 2016.

Zdroje textu:
Dějiny odívání, PhDr. L. Kybalová
Mezi tradicí a módou,  Alena Nachtmanová
vlastní výzkum

Fota. vlastní archiv


Žádné komentáře:

Okomentovat